Můj orientační smysl nikdy za moc nestál. Ano chápu, že na mapách jsou vyznačeny světové strany, aby se ti obdařenější měli čím řídit. Já ovšem na mapě hledám onu tečku "zde stojíte" a potom marně přemýšlím, proč celou mapu i se stojanem nemohli o 90°pootočit, aby ta cesta na které stojím, byla rovnoběžně s tou nakreslenou. A že je vrcholně matoucí, když je klesání cesta na sever, nějak mě to pudí celou mapu otočit, protože cesta dolů, by měla patřit směrem dolů...
Ovšem několik let, kdy několikaměsíční nevolnosti byly střídány malými gymnasty, kteří si s mého močového měchýře dělali trampolínu, období kojení a s ním spojený zvýšený příjmem tekutin plynule vystřídalo odnaučování ratolestí od plínek... To vše ve mně vypěstovalo novou schopnost. Kdykoli a kdekoli najdu WC do 3 minut.
V místech, kde se vyskytuji často mám v hlavě uloženou polohu všech veřejných záchodků, spřátelených restaurací a cukráren, úřadů a benzínek. Tam kde jsme zřídka, se mi tabulky a směrovky zapisují do paměti, vždy když minu novou, ta předchozí mizí, takže nalezení zpáteční cesty nezaručují, bohužel.
Co jiného taky člověku zbývá, když mu dítě od 30 měsíců oznamuje, že na travičku čůrat nebude, protože přece není pejsek.
Žádné komentáře:
Okomentovat