Jak mě mateřství poznamenalo...

 NECHÁPU, jak můžou žít lidi bez seznamů, řádu a logiky.

 I dětem skládám oblečení do komínků a řadim podle barev - bílá, žlutá, oranžová, růžová, červená, fialová, zelená, modrá, hnědá, šedá, černá - a to ještě od nejsvětlejší po nejtmavší  :D 

Vzhledem ke spotřebě cca 3 kusy/potomek/den je to při žehlení peklo, ale co už :D

DVD a CD seřazené podle abecedy, knihy podle velikosti a zároveň abecedy.... 

MILUJU boty na podpatku.

Takže v kabelce maskované za lodní kufr nosím baleríny na přezutí. Kdosi totiž vymyslel, že hřiště budou vysypaná půl metrem písku nebo, o bože, štěrku. Vzhledem k tomu, že nosim svačinky, pitíčka, ubrousky na otírání rukou, oblíbené hračky a náhradní oblečení, je to už maličkost.

Když se DOSTANU mezi lidi BEZ dětí, vypadám jako chovanec uzavřeného pavilonu nedaleké léčebny.

No vážně. V obchodě popjíždim vozíkem a uklidnuju ho, pokud ho nemám, lehce se pohupuji v bocích a občas poplácám ten pytel rosolu, co po sobě zanechaly děti - asi aby se uklidnil.

V MHD a venku nadšeně zvolám, kdykoli vidím něco zajímavého - jééé BAGR, jéééé mašinka, jéééé pejsek - haf haf jde asi čůrat. 

U přechodu se zastavim, rozpažim a  snažim se chytit za ruku kohokoli v okolí 2 metrů. Pokud se to nepovede, alespoň při zelené okolí oznámím, že můžeme jít, tak honem, honem

Ten nekritický obdiv

Miluju ten pocit, že jsem pro smečku nejúžasnější stvoření na světě. 

Když dávám vařit vejce na tvrdo a dítě se mě plné obdivu optá "Maminko, kde ses to naučila? A kdy?"

Když při úklidu roztřídím hračky a smečka mi zatleská.

Když nejsem ve své kůži a děti mi před odchodem do města řeknou, ať se nemaluju, že jsem krásná jako princezna.

Je úžasné jak se na mě vrhají, když přijdu s nákupem. A když věta "co máš dobrého" následuje až po "maminka, já mám radost".

Když se v noci přijdou přitulit, protože "slyšeli divný zvuk" připadám si jako posel světla a míru.

Mateřské superschopnosti

Můj orientační smysl nikdy za moc nestál. Ano chápu, že na mapách jsou vyznačeny světové strany, aby se ti obdařenější měli čím řídit. Já ovšem na mapě hledám onu tečku "zde stojíte" a potom marně přemýšlím, proč celou mapu i se stojanem nemohli o 90°pootočit, aby ta cesta na které stojím, byla rovnoběžně s tou nakreslenou. A že je vrcholně matoucí, když je klesání cesta na sever, nějak mě to pudí celou mapu otočit, protože cesta dolů, by měla patřit směrem dolů...

Ovšem několik let, kdy několikaměsíční nevolnosti byly střídány malými gymnasty, kteří si s mého močového měchýře dělali trampolínu, období kojení a s ním spojený zvýšený příjmem tekutin plynule vystřídalo odnaučování ratolestí  od plínek... To vše ve mně vypěstovalo novou schopnost. Kdykoli a kdekoli najdu WC do 3 minut. 

V místech, kde se vyskytuji často mám v hlavě uloženou polohu všech veřejných záchodků, spřátelených restaurací a cukráren, úřadů a benzínek. Tam kde jsme zřídka, se mi tabulky a směrovky zapisují do paměti, vždy když minu novou, ta předchozí mizí, takže nalezení zpáteční cesty nezaručují, bohužel.

Co jiného taky člověku zbývá, když mu dítě od 30 měsíců oznamuje, že na travičku čůrat nebude, protože přece není pejsek.

Roztomilé batolátko

Terrible twos, to je tak výstižné. 

Dvouleté děti jsou plně mobilní - a tim myslím opravdu plně. Jdou do všeho. Naplno. Energie mají víc, než Temelín. Kdyby se daly rozpižlat jako chobotničky z druhého patra, tak by rozsvítily ne celou Prahu, ale z jednoho batolete by svítila celá galaxie pár desítek let.

Dvouleté dítě je neunavitelné. Jeho limity jsou mnohem dál, než limity chudáků rodičů. Ono nechodí  ono poskakuje, popobíhá, mele sebou i ve spánku.

To ale není všechno, přístup k rodičům je holistický.

Takže  přimícháme malinko rozpolcenosti. Pospícháme? To je ten pravý čas na trénink sebeobsluhy, takže cokoli, cokoli chtějí rodiče udělat znemožníme požadavkem "já sáááám". Vyšlo to? Jo? Šli oblékat třeba sami sebe? Takže "mámí pomoooc". Postup můžeme opakovat dokud nás to baví. 

Když se posunou hranice nemožného a celá rodina je oblečena, obuta a odchází, nezapomene oznámit, že potřebujeme "čííí", a akutně. 

Neúspěch vyvolává záchvat vzteku.  Pozdě oceněný úspěch volává záchvat vzteku. Vstávání, ukládání, jídlo, hlad.... cokoli může vyvolat záchvat vzteku. A my je stejně milujeme, čas od času, totiž usnou. 

Bramborová kaše

Jasně, já vím, že děti mají svá oblíbená jídla. Že stereotyp jim dává pocit jistoty a řádu světa. Ale když 6x denně na dotaz co si dáme k jídlu, slyším "bramborovou kaši" začínám ji celkem nenávidět.

Bramborová kaše s párkem, bramborová kaše s karbanátkem  bramborová kaše a filé, bramborová kaše s bramborovou kaší....

 Nenávidím bramborovou kaši! Nenávidím Kryštofa Kolumba - bez brambor není bramborová kaše!

Jak dostat maminku do Bohnic?

To si tak rozespalý člověk dojde na záchod.
Zcela automaticky sundá dětskou redukci, protože jeho pozadí je...řekneme "poněkud větších rozměrů". V tu chvíli zrak upoutá několik zcela evidentně hlenovitých a žlutavých útvarů.
PANE BOŽE! Který dítě bylo na záchodě naposledy? Tohle je acholická stolice, to mám načteno. KRISTEPANE někomu z nich selhávají játra!!!





Smečka se svolá, začíná pátrání. Údajně ten den ještě nikdo nekakal. Ty nervy, vzít je všechny k PLDD? Volat rovnou RZP?
V tu chvíli zrak upoutá cosi vedle toaletní mísy.... skoro vymačkaná tuba pomerančové zubní pasty...

Bylo nebylo

To tahle jednou využuju toho, že smečka spí (no je 5:06 ...dám jim dvacet minut, potom volám RZS, že tu mám pár dětí v komatu) a zaběhnu okouknout facebook... Fotky dětí, "roztomilá zvířátka", hlášení počasí... Až najednou COŽE???? Kdo dám nasadil domů štěnice? 

No, podle reakcí se jedná o jev častý a docela obvyklý. Ufffffff vypadá to, že pro jednou jsme zase vyvázli jako normální rodina...