Přihlášky do mateřské školy - skončete tu noční můru

Je to tu. To čeho se všichni rodiče obávají. Čas bezesných nocí. Čas byrokracie. Čas Zápisů.

Člověk by si řekl - no tak vezmu papír, napíšu jméno a tak, odevzdám a od září budu vodit dítě aby si pohrálo. Nikoliv. 

Po Vánocích začínají rodiče obcházet školky jako mlsní psi. Kde je hodně dětí, které budou odcházet do ZŠ? Spadáme k ní bydlištěm? Kdy se začnou rozdávat přihlášky? Bude nátřesk?

Je tu jaro. Objevují se pozvánky na dny otevřených dveří. Šílenství začíná.

V jedné ze školek letos bylo 100 přihlášek rozebráno během dvou hodin. Ne, není elitní, je úplně obyčejná. Jen je na sídlišti.

Když máme doma přihlášky, vyplníme klasické věci jako jméno, příjmení, kontakty... a odklušeme si k PLDD pro potvrzení, že je dítě řádně očkováno, že smí na školku v přírodě, do sauny, plavat, případně jaké má nemoci.

 

V den zápisu si připravíme složku obsahující snad i oddací list Adama  a Evy - co kdyby, a vyrážíme do fronty. Pokud jsme dítě nepředvedli při vyzvednutí přihlášky, ukážeme ho nyní - ne nespadla jsem z jahody na hlavu, nejsme na výstavě psů, jsme u zápisu.

A čekáme.

Pokud dítě nepřijali - obdržíme doporučený dopis s tím, že snad příště a že se můžeme zkusit odvolat. Pokud přijali - pošťačka nedorazí (tik máme z každého dopoledního zazvonění , zjistíme to z vývěsky na školce.  Vyrážíme na první třídní schůzky a těšíme se, že od září, bude naše ratolest vzdělávána. 

Já potomka č.1 udala při třetím běhu. Bude nastupovat skoro v 5 letech. 

Bojím se, opravdu bojím, co bude obnášet zápis do školy ZÁKLADNÍ.

Baby graffiti

Dle Wikipedie :

Graffiti je v obecném smyslu druh výtvarného projevu pracující ve veřejném prostoru technikou nanášení barev, často ve formě spreje nebo fixy, případně škrábání, leptání.

Jo, fixy, škrábaní, voskovky, v nouzi nejvyšší - sliny. Cokoli co na malbě zanechá stopy. 

Veřejným prostorem budiž náš obývák. 

Rodiče mají útěchu - v rámci vývoje motoriky a grafomotoriky, se doporučuje volná kresba na velké, svislé plochy. Prý to uvolňuje zápěstí. Malovat na ten arch papíru vedle by prostě byla nuda. 

No jo, tak máme doma originální výzdobu, žádnej problém. Ale běda jim, jestli budou psát jako kocouři!

Jak se mění hodnoty

Když mi dali prvorozenou poprvé do náruče, měla jsem pocit, že ji už nikdy nepustím. Že mi ji na ošetření budou muset vypáčit. Nebyla jsem daleko od pravdy.

Po příchodu domů získalo manželské lože prvního přistěhovalce.  Mohla jsem tak vdechovat tu úžasnou vůni   miminka. Mohla jsem spát, protože slečna se záhy naučila v noci najít bradavku a najíst se bez mé asistence. Bylo to úžasné období.

Žárlivě jsem sledovala, jestli první úsměv nebude patřit někomu jinému, než mě. Hodiny jsem sledovala spící obličejíček a žasla nad tím, si jak jsme my - obyčejní lidé,  mohli stvořit bytost tak dokonalou. 

Když jsem ji poprvé - zhruba v roce - nechávala na hlídání kamarádce v kočárku před gynekologií a šla zjistit, jak se má budoucí sourozenec, byla jsem v čekárně nalepená na okno a sledovala je. Déle než 20 minut byla s nerodičem v roce a půl, rodiče měli totiž rande s čápem. Intervaly mezi kontrakcemi se zkracovaly, stejně jako intervaly mezi smskami s dotazy jak to zvládají. 

S druhorozeným se seznámila o 4 hodiny později.

Když jsem ji poprvé vedla na cvičení, kde měla být beze mně, bez prarodičů, a které nevedla kamarádka, připadala jsem si jako před popravou. Ona byla tak nadšená, že mi ani nezamávala.

Když jsem ji poprvé vedla do školky, plakala jsem jen co se za mnou zavřely dveře. Jak jen ta moje beruška ty hodiny zvládne. Ona plakala při odchodu, paní učitelku má prý moc ráda, je její oblíbená. 

Teď pláču už při představě že ji za pár minut paní učitelce předám. Radostí.

Se stoupajícím počtem dětí si víc a víc vážím volného času. Dojímají mě, miluji je, ale už lépe zvládám příchod věku, kdy přestávám být středem jejich vesmíru. Žiju pro ně, jsem stálý bod, ať se vydají kamkoli, vždy se budou mít kam vrátit. Zatím to ví, doufám, že v pubertě nezapomenou.

Nemoci na druhou = nemoci na cestách

To si tak naplánujete víkend na návštěvě, v krajském městě. 

• Do kufru zabalíte oblečení v dostatečném, množství kusů (počet dní krát dva), pro všechny případy - od plavek, po kombinézy (no dobrá, v srpnu možno kombinézu, palčáky a  kulichy vynechat). Do dalšího plyšáky, bez kterých se neusne, léky na akutní rýmičky, kašlíky, úrazovou taštičku ponecháte v kabelce - přece jen se nebude teleportovat. Příruční zavazadlo do dálkového autobusu zahrnuje zařízení s dostatečným množstvím pohádek, knížku, autíčko, svačinku, pití, lék na kinetózu a pro jistotu pytlík na zvracení. 

• Všichni dorazili na místo určení - dokonce v celku. Jásáte. Ubytujete se a vyrazíte za poznáváním okolních dětských atrakcí a pozdravit pratetičky z 19. kolene. Večer jsou děti unavené a usínají již v 21:30. Jásáte.
• Děti si přispí. Vstáváte kolem 6 hodiny. Jásáte. Zjistíte akutní potřebu lékařského ošetření u jednoho z nich. Zajistíte hlídání pro zbytek a vyrazíte do neznámé nemocnice. Nejáste.
• Najdete nemocnici, najdete recepci - to je dobré znamení, ne? Ne, není.

1.  Letmo popíšete problém, milá recepční zavolá na chirurgii, protože je evidentní, že konzervativní léčba nebude to pravé, jestli vás vezmou. Chirurgie souhlasí. Najdete chirurgii, dozvoníte se na sestru, znovu popíšete problém. Sestra prohlásí že když je to na orgánu, tak ne, jdete na odborné pracoviště. 
2. Cestu víte, recepční ji pro jistotu popsala také. Stojíte přede dveřmi s oznámením, že zvonek, nefunguje, volejte na oddělení, někdo přijde. Provedete tedy o co žádají. Sestra oznámí že je to ale DÍTĚ, to nevezme, musíme na dětské, doktor se na něj podívá pokud budete mít doporučení. 
3. Pomocí směrovek najdete dětské. Najdete také ceduli. O víkendu musíte na pohotovost. Mimo areál. Je milé, že napíší název ulice, značení však neexistuje - s turisty se asi v lázeňském městě nepočítá...
4. Na recepci vás politují, a podrobně vysvětlí cestu. Málem jim líbáte ruce. 
5. Najdete dětskou pohotovost. Sestra i lékařka se diví - dítě s akutní bolestí je po více než hodině konečně vyšetřeno, ochotně napíší doporučení k odborníkovi. Jsou milé, pošlu pochvalu řediteli. Poplatek 90,- korun dávám s radostí.
6. Dorazíte na odborné pracoviště. Sestře znovu vysvětlíte o co jde a že doporučení máte. Vyjde z ambulance a vezme si papíry. 
   Čekáte.
   Čekáte.
   Po hodině se začnete ptát, kdy jako dítě ošetří, pořád má bolesti. V čekárně celou dobu nikdo není, v ordinaci taky ne. Nemůžete křičet, dítě potřebuje podporu a klid, už tak je ve stresu. Prý až pan primář dodělá administrativu. Cítíte se velký tlak, znovu vysvětlíte že je to AKUTNÍ - asi méně klidně, než se vám zdá.
   Čekáte
   
   Konečně jste vyzváni vstoupit. Lékař nezabučí ani dobrý den. No dobrá, dr. House je taky nepříjemný, ale aspoň tomu rozumí. Tento lékař ne. Na dítě čučí jako kanibal na pomeranč. Diví se, že ve 2 letech nebude při bolesti v klidu ležet. Po 2 minutovém ošetření čekáme další čtvrthodinu na zprávu. Už se nedivím, že mu administrativa trvá. Dostáváme recept, chce poplatek, ne nedám, už jsem platila, doklad má přímo před sebou. 
7. Při oblékání v čekárně vám dojde, proč asi u dotazníku spokojenosti není tužka.
8. Po 3 hodinách se loučíte při procházení recepcí.

• Zbytek pobytu si užijete, dítěti se naštěstí ulevilo a  žádné další onemocnět nezkouší. 
• Doma si dalších 14 dní léčíte nervy. 

Nové obzory - aneb předškolní zvířatologie

Víte co se říká o psech? Že ti malí, jsou zákeřní. Jooo zlatý voči, zákeřný je rodinný výlet do ZOO! 

 Každý víme že kočička dělá mňau a  voláme na ni čičííí, pes že dělá haf a vrrrr (a bobky, ale o tech jindy).

Každý víme že rodina je tvořena ovcí, beranem a  jehnětem. Koněm, klisnou a hříbětem. 

Děti umí vyhmátnout okamžik, kdy to že maminka je svině, opravdu vynikne...

Většina zná zavádějící krab - krabice, had - hadice.

Ale jak, propánaboha, dělá žirafa? Krtek? 

Proč není čmelák pán od včely (Ó májo, ó Vilíku!)? A proč liška netvoří pár s vlkem? 

Jak nenásilně zjistit, kde má žížala hlavu? Protože orientovat se směrem pohybu - co když couvá? Umí vůbec žížaly couvat?

A proč umím latinsky pojmenovat kdekterou část těla, ale nevím tohle? 

Jak mě mateřství poznamenalo...

 NECHÁPU, jak můžou žít lidi bez seznamů, řádu a logiky.

 I dětem skládám oblečení do komínků a řadim podle barev - bílá, žlutá, oranžová, růžová, červená, fialová, zelená, modrá, hnědá, šedá, černá - a to ještě od nejsvětlejší po nejtmavší  :D 

Vzhledem ke spotřebě cca 3 kusy/potomek/den je to při žehlení peklo, ale co už :D

DVD a CD seřazené podle abecedy, knihy podle velikosti a zároveň abecedy.... 

MILUJU boty na podpatku.

Takže v kabelce maskované za lodní kufr nosím baleríny na přezutí. Kdosi totiž vymyslel, že hřiště budou vysypaná půl metrem písku nebo, o bože, štěrku. Vzhledem k tomu, že nosim svačinky, pitíčka, ubrousky na otírání rukou, oblíbené hračky a náhradní oblečení, je to už maličkost.

Když se DOSTANU mezi lidi BEZ dětí, vypadám jako chovanec uzavřeného pavilonu nedaleké léčebny.

No vážně. V obchodě popjíždim vozíkem a uklidnuju ho, pokud ho nemám, lehce se pohupuji v bocích a občas poplácám ten pytel rosolu, co po sobě zanechaly děti - asi aby se uklidnil.

V MHD a venku nadšeně zvolám, kdykoli vidím něco zajímavého - jééé BAGR, jéééé mašinka, jéééé pejsek - haf haf jde asi čůrat. 

U přechodu se zastavim, rozpažim a  snažim se chytit za ruku kohokoli v okolí 2 metrů. Pokud se to nepovede, alespoň při zelené okolí oznámím, že můžeme jít, tak honem, honem

Ten nekritický obdiv

Miluju ten pocit, že jsem pro smečku nejúžasnější stvoření na světě. 

Když dávám vařit vejce na tvrdo a dítě se mě plné obdivu optá "Maminko, kde ses to naučila? A kdy?"

Když při úklidu roztřídím hračky a smečka mi zatleská.

Když nejsem ve své kůži a děti mi před odchodem do města řeknou, ať se nemaluju, že jsem krásná jako princezna.

Je úžasné jak se na mě vrhají, když přijdu s nákupem. A když věta "co máš dobrého" následuje až po "maminka, já mám radost".

Když se v noci přijdou přitulit, protože "slyšeli divný zvuk" připadám si jako posel světla a míru.

Mateřské superschopnosti

Můj orientační smysl nikdy za moc nestál. Ano chápu, že na mapách jsou vyznačeny světové strany, aby se ti obdařenější měli čím řídit. Já ovšem na mapě hledám onu tečku "zde stojíte" a potom marně přemýšlím, proč celou mapu i se stojanem nemohli o 90°pootočit, aby ta cesta na které stojím, byla rovnoběžně s tou nakreslenou. A že je vrcholně matoucí, když je klesání cesta na sever, nějak mě to pudí celou mapu otočit, protože cesta dolů, by měla patřit směrem dolů...

Ovšem několik let, kdy několikaměsíční nevolnosti byly střídány malými gymnasty, kteří si s mého močového měchýře dělali trampolínu, období kojení a s ním spojený zvýšený příjmem tekutin plynule vystřídalo odnaučování ratolestí  od plínek... To vše ve mně vypěstovalo novou schopnost. Kdykoli a kdekoli najdu WC do 3 minut. 

V místech, kde se vyskytuji často mám v hlavě uloženou polohu všech veřejných záchodků, spřátelených restaurací a cukráren, úřadů a benzínek. Tam kde jsme zřídka, se mi tabulky a směrovky zapisují do paměti, vždy když minu novou, ta předchozí mizí, takže nalezení zpáteční cesty nezaručují, bohužel.

Co jiného taky člověku zbývá, když mu dítě od 30 měsíců oznamuje, že na travičku čůrat nebude, protože přece není pejsek.

Roztomilé batolátko

Terrible twos, to je tak výstižné. 

Dvouleté děti jsou plně mobilní - a tim myslím opravdu plně. Jdou do všeho. Naplno. Energie mají víc, než Temelín. Kdyby se daly rozpižlat jako chobotničky z druhého patra, tak by rozsvítily ne celou Prahu, ale z jednoho batolete by svítila celá galaxie pár desítek let.

Dvouleté dítě je neunavitelné. Jeho limity jsou mnohem dál, než limity chudáků rodičů. Ono nechodí  ono poskakuje, popobíhá, mele sebou i ve spánku.

To ale není všechno, přístup k rodičům je holistický.

Takže  přimícháme malinko rozpolcenosti. Pospícháme? To je ten pravý čas na trénink sebeobsluhy, takže cokoli, cokoli chtějí rodiče udělat znemožníme požadavkem "já sáááám". Vyšlo to? Jo? Šli oblékat třeba sami sebe? Takže "mámí pomoooc". Postup můžeme opakovat dokud nás to baví. 

Když se posunou hranice nemožného a celá rodina je oblečena, obuta a odchází, nezapomene oznámit, že potřebujeme "čííí", a akutně. 

Neúspěch vyvolává záchvat vzteku.  Pozdě oceněný úspěch volává záchvat vzteku. Vstávání, ukládání, jídlo, hlad.... cokoli může vyvolat záchvat vzteku. A my je stejně milujeme, čas od času, totiž usnou. 

Bramborová kaše

Jasně, já vím, že děti mají svá oblíbená jídla. Že stereotyp jim dává pocit jistoty a řádu světa. Ale když 6x denně na dotaz co si dáme k jídlu, slyším "bramborovou kaši" začínám ji celkem nenávidět.

Bramborová kaše s párkem, bramborová kaše s karbanátkem  bramborová kaše a filé, bramborová kaše s bramborovou kaší....

 Nenávidím bramborovou kaši! Nenávidím Kryštofa Kolumba - bez brambor není bramborová kaše!

Jak dostat maminku do Bohnic?

To si tak rozespalý člověk dojde na záchod.
Zcela automaticky sundá dětskou redukci, protože jeho pozadí je...řekneme "poněkud větších rozměrů". V tu chvíli zrak upoutá několik zcela evidentně hlenovitých a žlutavých útvarů.
PANE BOŽE! Který dítě bylo na záchodě naposledy? Tohle je acholická stolice, to mám načteno. KRISTEPANE někomu z nich selhávají játra!!!





Smečka se svolá, začíná pátrání. Údajně ten den ještě nikdo nekakal. Ty nervy, vzít je všechny k PLDD? Volat rovnou RZP?
V tu chvíli zrak upoutá cosi vedle toaletní mísy.... skoro vymačkaná tuba pomerančové zubní pasty...

Bylo nebylo

To tahle jednou využuju toho, že smečka spí (no je 5:06 ...dám jim dvacet minut, potom volám RZS, že tu mám pár dětí v komatu) a zaběhnu okouknout facebook... Fotky dětí, "roztomilá zvířátka", hlášení počasí... Až najednou COŽE???? Kdo dám nasadil domů štěnice? 

No, podle reakcí se jedná o jev častý a docela obvyklý. Ufffffff vypadá to, že pro jednou jsme zase vyvázli jako normální rodina...