Když mi dali prvorozenou poprvé do náruče, měla jsem pocit, že ji už nikdy nepustím. Že mi ji na ošetření budou muset vypáčit. Nebyla jsem daleko od pravdy.
Po příchodu domů získalo manželské lože prvního přistěhovalce. Mohla jsem tak vdechovat tu úžasnou vůni miminka. Mohla jsem spát, protože slečna se záhy naučila v noci najít bradavku a najíst se bez mé asistence. Bylo to úžasné období.
Žárlivě jsem sledovala, jestli první úsměv nebude patřit někomu jinému, než mě. Hodiny jsem sledovala spící obličejíček a žasla nad tím, si jak jsme my - obyčejní lidé, mohli stvořit bytost tak dokonalou.
Když jsem ji poprvé - zhruba v roce - nechávala na hlídání kamarádce v kočárku před gynekologií a šla zjistit, jak se má budoucí sourozenec, byla jsem v čekárně nalepená na okno a sledovala je. Déle než 20 minut byla s nerodičem v roce a půl, rodiče měli totiž rande s čápem. Intervaly mezi kontrakcemi se zkracovaly, stejně jako intervaly mezi smskami s dotazy jak to zvládají.
S druhorozeným se seznámila o 4 hodiny později.
Když jsem ji poprvé vedla na cvičení, kde měla být beze mně, bez prarodičů, a které nevedla kamarádka, připadala jsem si jako před popravou. Ona byla tak nadšená, že mi ani nezamávala.
Když jsem ji poprvé vedla do školky, plakala jsem jen co se za mnou zavřely dveře. Jak jen ta moje beruška ty hodiny zvládne. Ona plakala při odchodu, paní učitelku má prý moc ráda, je její oblíbená.
Teď pláču už při představě že ji za pár minut paní učitelce předám. Radostí.
Se stoupajícím počtem dětí si víc a víc vážím volného času. Dojímají mě, miluji je, ale už lépe zvládám příchod věku, kdy přestávám být středem jejich vesmíru. Žiju pro ně, jsem stálý bod, ať se vydají kamkoli, vždy se budou mít kam vrátit. Zatím to ví, doufám, že v pubertě nezapomenou.
Žádné komentáře:
Okomentovat